Moje zdraví, můj život, moje zodpovědnost

Přes nemoc i bolest, kterou jsme všichni v životě zažili, cítím, že žiju svůj vlastní život. Nežiju život nikoho jiného a nikdo jiný nežije můj život za mně. Proto cítím sounáležitost s tím co je, co se děje a jakým směrem můj život směřuje. 

Bolest beru jako zcela běžnou součást života. Stále si myslím, že je potřeba se o sebe dobře starat a pečovat o své zdraví. Na druhou stranu ale vím, že i nemoci mají v životě místo a přichází přesně tak jak mají. Často slýchám věty typu Proč se to stalo zrovna mě nebo Vůbec nevím, jak se mi to mohlo stát. Já ale chápu docela dobře, že onemocníme a vlastně je pro mě často těžko pochopitelné, že lidé nevidí souvislost mezi tím jak žijí a mezi jejich nemocí. 

I když se snažíme žít zdravě, starat se o sebe, tak je zde tolik věcí, které mají na naše zdraví vliv. Naše prostředí, vztahy i práce. I přehnaná kontrola všeho může přinést nemoc, takže je myslím dobré upravit, co jde, ale také vědět, že někdy vynaložíme svou energii jinak a pak se může objevit nemoc. 

Je to však špatně? To si nemyslím. Nemoc se projeví v návaznosti na spousta našich mini rozhodnutí a donutí nás se nad věcmi zamyslet trochu jinak. A v tom je často klíč k úzdravě. Je to neustálý proces, který se přelívá ze zdraví k nemoci, někdy jsme více na jedné straně a někdy více na té druhé. 

Ať tak nebo tak, jsme to stále my. Bez nemoci nebo s ní. Nemoc není definicí člověka ani není něco co se děje Vám. Děje se pro Vás. A pro Vaše dobro. Je to čas pro nové směřování, životní změny a nové lekce. Tak si dopřejte čas a vydejte se na cestu poznání toho, co se máte z nemoci či bolesti naučit. 

Moje otázka o mozkové mrtvici tedy nezní Proč zrovna já? ale Co mi tato zkušenost dala?. Dala mi na nějakou chvíli možnost procítit strach o svůj život. Strach, ale možná taky silnější pocit života. Tam kde je strach o život je také životní síla a touha po životě. Také prolomila mé dveře k úzkosti, která vedla k daleko hlubšímu prozření a uvědomění si své hodnoty a talentu. Nyní mohu o něco lépe pochopit, jak si lidé cítí a i když z nich mluví bolest, tak s nimi cítím soucit. Dlouho mi trvalo než jsem si zvykla na řeči typu Vy jste ještě mladá, počkejte ve stáří, to Vás bude bolet…Ale chápu, že dokud se člověk nezahojí sám, přenáší svou bolest, a dost často nevědomě, dál. 

Proto i dnes cítím, že vše co se děje v mém životě, děje se pro mě. Pro mou vlastní cestu životem. Není to trest ani chyba někoho jiného. Není to žádná chyba ani moje, protože vše je přesně jak má být. Jak zvláštní pocit to je. A teď mě je napadá otázka Jak více lidem ukázat, že se vše děje v jejich prospěch a že nejsou obětí, ale tvůrcem.