Psychické následky po mozkové příhodě

Ve článku a následně i ve videu jsem minulý týden sdílela svůj příběh o prodělání mozkové příhodě. Dnes bych ráda sdílela psychické problémy, které se u mě po této příhodě objevily a byly spojeny hlavně s ní. Je dost možné, že jsem si již nějaké problémy s sebou nesla (jako asi každý), ale právě mozková příhoda pro mě byla následně jakýsi spouštěč či pojítko psychických problémů. 

Strach

Nebylo to hned po příhodě, protože bych řekla, že minimálně na dva roky došlo k jakémusi vytěsnění a soustředění se především na život kolem mě. Nejsem si jistá, kdy přesně se u mě strach objevil, ale začal být stále častější. Co když se mi to stane znovu? Co když budu mít následky? Co když ztratím schopnost mluvit, paměť či hybnost? Tyto myšlenky mě začínaly doprovázet prakticky každodenně. A to hlavně tehdy, kdy mi nebylo úplně dobře. 

pocmp1

A to vzhledem ke stresu a náročnosti mé práce bylo docela často. Navíc u mě nízký krevní tlak a stres či spěch vytváří pocit nebo i samotné omdlévání a celkově nepříjemný pocit. A v tu chvíli začaly všechny moje představy jet na plné otáčky. Co když je to další příhoda? Nové příznaky? A právě tento kolotoč nadměrného strachu při nezvládání stresu vedl k úzkosti. 

Úzkost

Jsem poměrně citlivý člověk. Nyní to vidím jako svou silnou stránku, jelikož mi tato citlivost pomáhá při komunikaci s mými pacienty, kdy se dokážu naladit tak, abychom našli společnou řeč. To jsem si dříve moc neuvědomovala a často se právě kvůli citlivosti trápila. Bylo mi líto pacientů, jejich rozladění a bolest jsem si často nosila domů a to společně se strachem přešlo v úzkost. 

pocmp2

V ten nepříjemný pocit stažení, nervozity a napětí. Právě napětí jsem na sobě opravdu cítila a když se zapojilo to kolotoče strachu, tak z něj bylo opravdu těžké vystoupit. Stres z práce, lítost pro pacienty, strach o své zdraví a úzkost u mě vytvořili opravdu nepříjemné pocity. A tak to šlo nějakou dobu, než přišly panické ataky. 

Panické ataky

Panická ataka je pocit, z kterého by člověk nejraději utekl, ale není kam, protože se děje uvnitř těla. Je to velmi hlasitý signál lidského těla, který říká STOP. Většinou jsem tyto ataky prožívala v práci, kdy jsem měla pocit, že už toho více nezvládnu. Je to pocit velkého strachu o vlastní život, ačkoli k tomu není žádný fyzický důvod, který by ohrožoval vlastní zdraví. Po několika atakách a s přibývajícím stresem jsem se rozhodla v práci skončit a jít o něco směrem, který by mi lépe sedl. 

pocmp2 (1)

To nebyl úplně konec všech problémů, ale dost mi tento krok pomohl. I následně jsem však zažívala nepříjemné pocity strachu a úzkosti. K opravdové změně došlo ale docela náhodou. Před dvěma lety kdy jsem se na dva týdny ponořila do meditace, hatha jógy a manter. Tehdy opravdu začalo hojení samotné. 

Emoční rozladění

Asi vždycky jsem byla docela náladová, a tak jsem si myslela, že to tak u mě prostě je. Jenže mi nepřišlo, že by mi náladovost či hádky tak úplně sedly. Objevovaly se především v mých partnerských vztazích a o to více právě po mé příhodě. Pocit, že nemám kontrolu nad věcmi většinou přerostl v hádku a nehezké chování. Rozladily mě i maličkosti a to úplně zbytečně, že jsem se kvůli nim chtěla rozejít. Za tím vším bylo hodně strachu, nedostatečný pocit sebedůvěry a pocit, že musím mít nad vším kontrolu. To byla jakási moje ochrana. I toto rozladění ale téměř odešlo po meditacích a následné psychoterapii, kdy jsem našla své spouštěče i vzorce chování. 

Jak je to dnes?

Neříkám, že mi někdy není smutno nebo nemám strach. Ale tyto pocity mají většinou důvod nebo jsem ho schopná vidět, procítit, ale neovlivňují negativně můj život nebo vztahy. Samozřejmě mám dny, kdy se necítím dobře, vím, že je potřeba zpomalit, dopřát si čas pro sebe a v úzkost nebo panickou ataku moje pocity nepřerostou. A to je pro mě důležité. To pro mě znamená zahojit se. Není to vytěsnit věci, které se staly, ale naučit se poslouchat své tělo a moci žít s jakousi lehkostí. 

pocmp4

Právě lehkost pro mě asi nejlépe vystihuje rozdíl mezi tím, jak jsem žila a co je teď.Cítím se daleko lépe i při těžkých situacích a nežiju v každodenním strachu o své zdraví. A tento pocit lehkosti nebo jakési vnitřní měkkosti bych přála každému a i proto sdílím svůj příběh.