Mozková příhoda ve 21 letech

Jednoho rána jsem se vzbudila, měla jsem divný pocit v levé ruce a noze, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Ve sprše mi padaly věci z ruky a vše bylo prostě divné. Alespoň takové jsou moje vzpomínky. Brněl mě obličej a špatně se mi mluvilo. To ráno jsem šla ještě do školy, ale po první hodině rovnou do nemocnice. Sama a po svých na neurologii. 

Popsala jsem své příznaky, prošla základním neurologickým vyšetřením a byla přijata na JIP. V tuto chvíli jsem již žádné příznaky neměla, a tak začala vyšetření, úvahy o diagnózách a strach. Nejtěžší chvílí bylo z nemocnice zavolat mamce. Bylo mi strašně, cítila jsem vinu za to, že jsem v nemocnici. Ještě před magnetickou rezonancí mi bylo sděleno, že se může jednat o roztroušenou sklerózu a nebo se opravdu jednalo o cévní mozkovou příhodu. To ze začátku člověka opravdu vyděsí. Po vyšetření se však žádná příčina ani následky neobjevily, a tak jediné pojítko tehdy vedlo k užívání hormonální antikoncepce. Kterou jsem ihned vysadila. Po 10 dnech jsem byla propuštěna s diagnózou cévní mozkové příhody neznámé etiologie (neznámé příčiny) a prakticky se hned vrátila do běžného života. 

Vrátila jsem se do náročného studia, spěchu a stresu. Měla jsem strach, že mi škola neuzná docházku (ačkoli jsem studovala zdravotnický obor, více méně bylo všeobecně známo, že je důležitější mít plnou docházku za jakoukoli cenu a tak bylo na místě ignorovat své zdraví). A v tomto spěchu jsem žila další 2 až 3 roky, kdy jsem své tělo moc neposlouchala a spíše vytěsnila, že jsem vůbec byla v nemocnici. A proč taky ne, žádné následky nebo omezení jsem neměla. 

Nebo ano? S mojí první prací přišlo více stresu, spěchu, tlačila jsem na sebe opravdu na maximum a potlačovala vlastní emoce. Pracovala jsem v nemocnici, a tak jsem se přeci měla starat hlavně o ostatní a ne o sebe. Chtěla jsem se rozdat, všem pomoci a vyjít vstříc. Tehdy se u mě začala objevovat úzkost a někdy i panické ataky. A kdykoli mi bylo takto, tak mi přišla na paměť právě mozková příhoda. Jako bych byla nemocná stále dokola. Snažila jsem se od tohoto pocitu utéct změnou práce, partnerů, větším objemem práce, soustředěním se na to, abych co nejvíce pomáhala ostatním. 

To ale nepomáhalo. Teď je mi to jasné, ale tehdy nebylo. Fyzické následky jsem po své příhodě* neměla, ale ty psychické byly přítomné každodenně. A proto jsem se rozhodla sdílet svůj příběh. Protože bych chtěla, aby každý věděl, jak důležité je se po náročné nemoci, těžké diagnóze či jiné traumatické situaci opravdu zahojit. A to více než fyzicky (kde mohou být určité limity nebo je potřeba více času), tak psychicky.

A zde nechci vinit systém. Zdaleka ne. Pevně totiž věřím, že ta odpovědnost je pouze mou vlastní. Vím, že jsem měla své tělo poslouchat a obrátit se více do sebe samé. Proto dnes můžu žít šťastně a zdravě. Nejsem tu proto, abych Vám říkala, jak máte žít. Jsem tady jako inspirace, průvodce a možná malý záblesk toho, jak byste taky mohli žít. Ale nezapomeňte, vždy je to pouze na Vás. Neznamená to, že by tu pro Vás nebyla pomoc, ale jedině Vy sami, Vaše tělo a mysl se mohou zahojit. Protože my takovou kapacitu máme.**

Jsem vděčná, že nemám žádné fyzické následky. Ale už si nechci nalhávat, že mě to nijak neovlivnilo. Ovlivnilo a posunulo vpřed. Dokázala jsem začít čelit svým strachům, i těm které jsem měla už dlouho předtím. 

Jestli jste nemocní, máte za sebou těžkou nemoc, složitou diagnózu, tak se od této situace neodvracejte. Možná na začátku ano, aby to mohl člověk všechno unést, potřebuje čas. Ale pak to zkuste. Přijetí je těžké, ale skrývá se v něm tolik lehkosti. Buďte k sobě laskaví, dopřejte si čas a prostor se zahojit. Protože co je více důležité?

DSC01780

Jak dlouho mi trvalo tohle pochopit.


*V tuto chvíli nejsem přesvědčená, že se jednalo o mozkovou příhodu. Vzhledem k tomu, že se neobjevila příčina ani fyzické následky, tak svůj stav považuji za určitou formu krátkodobých neurologických příznaků, které mohly mít psychickou či jinou příčinu.

** Jakákoli léčba či léky neléčí samy o sobě. Pomáhají našemu tělu se zahojit, ale naše tělo má schopnost se hojit a bez této aktivní spolupráce by nebyla úzdrava možná. Naše tělo se hojí s pomocí vhodných prostředků a to je dobré si uvědomit.