Deník z jógového pobytu II

Píši pokračování o svém jógovém pobytu a první část si v případě zájmu můžete přečíst zde. Dnes chci začít o tom, jaká byla má původní zkušenost s jógou. Jóga se totiž více či méně v mém životě objevuje posledních 10 let. Většinou dost náhodně, ale vždy si najde nějakou cestu se mi připomenout. Pokusím se to vzít docela stručně.

Před 10 jsem navštívila svou tetu v New Yorku asi na měsíc. Ona jógu cvičila a myslím, že už měla za sebou i jogínský kurz pro cvičitele. A tak mě vzala na jógu s tím, že mám měsíční permanentku. První hodinu jsem byla strašně naštvaná. Nebavilo mě to, moc jsem nerozuměla a myslela jen na to, že už chci být venku. Ale kvůli tomu, že jsem měla permanentku jsem se na lekce vracela docela často. A začalo se mi to líbit.

I po vrácení domů jsem ve cvičení pokračovala. Začala jsem jednou týdně po škole jezdit do Prahy na ashtangu a cvičení mě strašně bavilo. Cvičila jsem doma a někdy dokonce při tělocviku ve škole jsem předcvičovala. To mě dovedlo až k tomu, že jsem se přihlásila na trenérskou školu jógy. Pilně jsem studovala různé názvy a druhy jógy, dojížděla do Prahy a veškeré své peníze z doučování angličtiny padly na cenu kurzu. Celý kurz byl pro mě dost stresující a když to vidím zpětně, tak jsem se tam necítila moc dobře. Na konci jsme měli napsat práci, kdy ta moje z pohledu učitelů byla zcela špatně. A myslím, že byla, částečně. V tu chvíli, kdy mi to bylo řečeno před ostatními, jsem se zařekla, že nic opravovat nebudu a na celou příhodu zapomenu.

A jógu jsem přestala cvičit. Vždy když jsem to zkusila se ve mně objevil ten pocit vzteku a ponížení. Myslela jsem, že to byla jediná cesta k józe a když jsem se cítila tak špatně, tak v tom přeci nemůžu pokračovat. A to trvalo několik let. Zkusila jsem si občas zacvičit, někdy to šlo a jindy jsem přestala po 5 minutách. Nějakou dobu jsem vydržela cvičit s Adriene na YouTube, ale zase přestala. Něco mi jógu připomněla, já začala cvičit a pak zase skončila. Pár měsíců jsem chodila na Hot Yogu, spíše jako cvičení. Až do toho pobytu v Řecku. Tak teď zase chvíli o něm.

Čtvrtý den: “Úterý úterý. Ráno opět lekce jógy. Dnes na ní bylo více lidí. Praxe byla obdobná jako předchozí dny. Opravdu se mi líbí meditace, kterou děláme. Soustředění se na sebe, na ten kousek napravo od středu hrudníku. Přijde mi, že to je opravdu to správné pro mě. Myslím, že pravé tato oblast u mě potřebuje uzdravit, potřebuje čas a laskavost. Je to opravdu zajímavé se na tomto místě zastavit a jen se zeptat “Kdo jsem já”. Je to cesta k sobě samé, ale také k ostatním, k méně předsudkům a více soucitu. Také jsme se dnes měli soustředit na smyslový vjem – čich. Musím se přiznat, že jsem na to dnes moc nemyslela. Ale když se podívám zpět, tak si vzpomínám na vůni  slaného vzduchu a moře, teplého vzduchu, který voní jaksi jinak než doma.”

IMG_2599 (1)

Něco málo o čichu. Čich je bránou k našemu vědomí. Proto se tak často používají v duchovní praxi různé vonné tyčinky nebo esenciální oleje. I když o čichu nic víc nevíte, tak určitě ten pocit znáte. Když nadechujete příjemnou vůni, je to vlastně takové osvěžení celého těla. Jako třeba vůně jara nebo když jste po dlouhé době u moře. V jógové praxi se často používají vonné oleje, jelikož je to cesta přes naše myšlení k meditaci. Díky vnímání čichu se dokážeme zklidnit a to je často velmi nápomocné.

“Taky jsme si říkali, že aspoň na chvíli bychom měli být více hippie. To si přesně myslím. Sice asi není dobré setrvat tak příliš dlouhou dobu, ale pro začátek je to docela fajn. O něco méně starostí, o něco více prožití okamžiku, možná o něco barevnější oblečení. Taky jsme prováděli pozdrav slunci v rytmu dechu a společně s mantrou.”

IMG_2583 (2)

Být více hippie. Jentak na chvíli. Je to jakási přestupní stanice. Můj přítel mi teď často říká, že se ze mně stává hipík. Z určitého pohledu ano, chodím nakupovat do sekáče, zpívám si doma mantry, přemýšlím o tom, jak je svět materialistický a někdy jentak ráno vstanu a mám chuť jít sbírat plast z oceánu. Možná to hippie je. Pro mě to má ale i hlubší rovinu a to strávit čas sama se sebou, zjistit určité věci, najít odpovědi v sobě samé a spojit se s vlastní intuicí. Být hippie je možná taková cesta, jak se spojit se světem a rezonovat s některými názory ve světě.

“Brunch klasicky skvělý a odpoledne jsem pomáhala s večeří. To bylo fajn, trochu více se zapojit. Ale pak jsem taky ráda sama. Užívám si volna, chodím na večerní procházky a sedávám u moře, čtu si nebo medituji. Večer pak většinou píšu, posílám maily a nakonec si před spaním taky čtu. Je vlastně moc příjemný tenhle rytmus. A není to jen dovolenou. Více času pro sebe, méně času online, více pohybu, pobytu venku, čtení a dalších věcí. Dokonce i ranní praxe je něco na co se opravdu těším. A to jsem si zatím myslela, že ráno cvičit nezvládnu. Ale správná praxe je nakonec ráno úplně snadná a přirozená. Večer jdu do postele brzy, abych si ráno mohla hezky užit. Nenosím make-up, jen trochu řasenky, nemyju si vlasy a chodím bosa. Jak neskutečně si tyhle maličkosti užívám. Jdu si číst.”

img_2619.jpg

Ještě bych chtěla zmínit jednu věc, která mi asi zatím nějak v psaní deníku utekla. Kromě meditace, cvičení ásán a relaxace, jsme se věnovali i smíchu a objímání. Možná obracíte oči v sloup, to bych asi běžně udělala i já. Ale na tom místě v Řecku jsem neměla jinou možnost. A věřte nebo ne, bylo to nesmírně příjemné. Člověk odhodí zábrany, k tomu i dost strachu a tenze, a prostě se jen směje. Po chvíli protože mu to opravdu dělá radost. O smíchu hodně píše pan doktor Nešpor a teď už chápu jaké je ve smíchu kouzlo. A objímání bylo pro mě ze začátku strašně těžké. Trvá mi se někomu otevřít a někoho upřímně obejmout pro mě nebylo lehké. Po čase se to zlepšilo, že jsem se na to začala i těšit.

Bylo to zvláštní, ale oproti mému trenérského zážitku v Praze byla najednou praxe jógy daleko přirozenější. Také jsme se tu učili o různých druzích jógy a pojmech. Ale velmi příjemnou cestou, nenuceně. Bez stresu. Je dost možné, že když jsem chtěla být cvičitel jógy, tak jsem na to byla příliš mladá. Teď bych cvičitel být nechtěla. Vím, že je to daleko víc než jen projít kurzem cvičitele. Po nějakém čase se u mě dokonce objevila jedna pacientka, která docházela na ten stejný kurz a měla stejný pocit. Také kurz nedodělala. Byla to paní ve středních letech. Nebyla spokojená se stylem výuky a byla, jako já, velmi nervózní z daných hodin. Ne každá cesta je správná pro všechny. A cesty se pak dál i mění, rozbíhají a sbíhají. Příště slibuju, že budu více mluvit o pobytu samotném.