Fyzio úvaha – Nevytvářejme chroniky

Ano, nejsou to jen obtíže samotné, ale i my ve zdravotnictví se můžeme zapříčinit o to, že se z pacienta nebo dokonce z úplně zdravého člověka stane chronický pacient. Bohužel mám několik vlastních zkušeností, které bych ráda zmínila. Na druhou stranu komunikace s pacienty a s lidmi obecně je velmi složitá, každý je jiný a my musíme být velice obezřetní, abychom způsobili co nejméně škod.

Jednou z vět, kteří mí pacienti slýchávají od lékaře a která mne velmi znepokojuje je “přijďte za půl roku a zopakujeme to” (myšleno danou terapii). Na první pohled to nemusí vypadat tak zle, lékař se zajímá o stav pacienta, chce nabídnout dostatečnou léčbu, na kterou má pacient nárok. ALE. Prakticky mu skrytě říká “za půl roku budete mít stále obtíže, tady Vám nepomůžeme, nic se nezlepší, budete nadále trpět bolestmi”. Z pohledu fyzioterapeuta to poté vypadá, že lékař nemá naprosto žádnou důvěru v to, co děláte a prostě nevěří, že bychom pacientovi mohli pomoci. Smutné.

Další věcí je to, že se pacient doví, že má např. jedno rameno výš, šikmou pánev apod. Ačkoli je bez potíží, začne se strachovat a najednou začne docházet na rehabilitaci. Jenže naše těla nevypadají jako z anatomického atlasu. Nemáme symetrický obličej, stejnou velikost chodidel a to ani nemluvím o tom, zda jste levák nebo pravák. Takže odchylky od “normy” jsou důležité ve chvíli, kdy se objevují bolesti nebo omezení. Nebudu nikoho strašit s tím, že má jedno rameno výš, když nemá žádné obtíže. Samozřejmě pracuji u pacienta na správném držení těla a hybnosti, ale nestraším ho s věcmi, o kterých já sama nevím, zda jsou škodlivé.

Příjďte si k nám lehnout, ambulantně to nepůjde (u pacientů s bolestmi zad). Jen velmi malé procento pacientů s bolestmi zad potřebuje hospitalizaci v nemocnici. Když už ano, tak je to u pacientů s akutní bolestí a velkou intenzitou bolesti samotné. U chronických pacientů je daleko důležitější řešit stav tak, aby byla pacient schopný fungovat v běžném životě. Když si dá na dva týdny pauzu v nemocnici od práce, tak si odpočine a bude mu celkově lépe. Naším cílem je ale zlepšit pacienta dlouhodobě a zajistit, aby došlo k pozitivním změnám v jeho životě. Navíc řešení chronických bolestí je většinou delšího trvání a terapii je vhodné naplánovat po delší období. Pacient má také možnost nové cviky nebo režimová opatření postupně zařadit do svého života. My jako fyzioterapeuti můžeme daleko lépe upravovat terapii a přizpůsobit jednotlivé aspekty pro pacienta podle jeho reakce.

Ptejme se, jak pacient vidí svůj stav do budoucna. Moje častá chyba je v tom, že promítám své představy do role pacienta. To znamená, že kladu svůj cíl před cíl pacienta. Je to něco jiného než pacienta zdravě motivovat a to je důležité odlišit. Vhodné je se pacienta zeptat, co je cílem návštěv. Pro někoho to může být snížení bolesti a u někoho jiného jejich odstranění. A v tom je dost velký rozdíl. Když chce pacient bolesti jen snížit a s malou bolestí se naučil žít, tak na něj v rámci léčby nemohu tlačit. Nabídnu mu další postup a řešení, ale pakliže je spokojen s výsledkem a nemá zájem o další pokračovaní, tak nemá smysl ho nutit.

Nechme pacienta uvažovat přirozeně. Nechme pacienta přemýšlet a dejme mu prostor se vyjádřit. Je to důležité nejen pro něj, ale i pro nás. Často totiž dojde k tomu, že nám pacienta řekne novou informaci, něco čeho si jentak všimnul a nás to může v terapii navést správným směrem. Při terapii dejme pacientovi čas, aby sám řekl, jak se cítí. Nepodsouvejme mu názory typu: Cítíte se lépe? Nebo Už to tolik nebolí?. Buďme nestranní a nechme pacienta nám sdělit, co cítí on sám.